2. dub, 2021

SÍLA JARA PŘINÁŠÍ ROZKVĚT NOVÉ ZEMI

 

Je čas oslav jara a máme velikonoce. Země se probouzí, otevírá se k propuknutí nového života. Otevírá se studnice pokladů a darů, proudí k nám přímou linií od předků. Procházeli jsme, procházíme a nadále budeme procházet očistou, díky níž se počalo odkrývat bohatství přicházející po liniích rodu přímo k nám. Tím, jak se rodové linie očišťují a zbavují pokřiveností, lží a pomýleností, vyplouvá na povrch ryzí dědictví předků. Proto se stále více lidem vyjasňuje, kým opravdu jsou, proto mají někteří potřebu pátrat po genealogii, tvořit rodokmen a pohání je touha zjišťovat o svých předcích co nejvíce informací. Možná ani netuší, proč je naplňuje uspokojení z poznání, proč zaplnění bílých míst dodává jakési navýšení sebeuvědomění. Možná neví, že právě přijali tajemné dary zakódované v číslech, jménech a datech. Odhalením genetických příbuzných zároveň dochází k obohacení vědomí na mnoha úrovních a pak je jednodušší osvětlit různá tajemství, uvidět události nebo svou osobu v novém světle. Spolu s dary, které otevírají nejvyšší potenciál jedinců, se budou nořit z hlubin také věci nehezké někdy až dech beroucí, proto aby se vyplavily a odhalily pravdivou tvář.

Co to má společného s jarem a velikonocemi? No právě to, že země nám hezky zrcadlí pomocí probíhajícího cyklu, co se děje v nás. Naše zvýšená citlivost a vnímavost nám dovoluje vidět více než jen povrch nebo trošku pod povrch. Smíme nahlédnout hloubky a hlubiny a dotknout se pokladů v nich dosud ukrytých. Možná si ještě nebudeme schopni uvědomit, o jaké bohatství se jedná, ale průběh tohoto procesu můžeme pocítit přímo na fyzických tělech, kde jedním z příznaků je rovnání pokřivené páteře. Dochází k narovnání shrbených hřbetů, napřimují se spolu s odkrýváním pravdy a odhalováním letitých nepravd. Břímě se stává lehčím a člověk se blíží ke své dokonalé lidskosti a tím ke svobodě.  Jaro přichází se svou magickou mocí omlazení a plození a čerpá z toho, co odešlo, přetvořilo se v humus pro obohacení další generace. A my právě čerpáme z tohoto bohatství, čím více se můžeme přiblížit své přirozenosti, tím je pro nás magická síla jara prospěšnější.

Také je více a více zřetelnější, jak žít v tomto novém světě, jehož energie s jarem hojně posílily. Ale než se do toho pustím, chci s vámi posdílet jednu zkušenost.

Včera v dopoledních hodinách jsem šla ulicí v sousedním městě, přede mnou nikdo, za mnou nikdo, jen jedna paní staršího věku seděla sama na autobusové zastávce.  Já nesla respirátor v ruce, ona jej měla na obličeji. Když jsem ji míjela, promluvila na mě se zlým tónem „Ta rouška patří na obličej, ne do ruky!“ Jelikož jsem na její slova nereagovala a kráčela dál, začala vztekle téměř křičet „To kvůli vám to tu je, kvůli takovým jako jste vy!“ Neříkám, že jsem natolik otrlá, abych její křik v klidu nesla, ale co jsem hlavně cítila, byl její obrovský strach. Nebylo mi z toho dobře a ihned se mi vybavila doba, kdy jsem já sama obdobnou hrůzu, z toho, co se všechno může stát, prožila. Bylo to před lety, transformace ještě nebyla tolik známá a já prožívala svou psychospirituální krizi. Prožila jsem snad všechny strachy světa a to musím podotknout, že jsem platila vždy za tu, co má pro strach uděláno. Vím, že v tu chvíli mi nemohl nikdo pomoci, prožívala jsem proces sebepřijetí v každé roli a přijetí všeho jako právoplatného pro život. Učilo mě to převzít zodpovědnost za vše, co se mi děje, přijmout to, že když něco udělat nejde, tak to mám nechat být. Musela jsem pochopit, že není nikdo, kdo by se měl zodpovídat za to, co se mi dělo, děje, bude dít, není nikdo, kdo mě postaví na nohy a že jen já sama to můžu dokázat. To stejné čeká tuhle paní, ať v tomto či jiném životě. I když mi nebylo z její reakce vůbec dobře, zlobit se na ni nešlo. Vím, co ji čeká a že to není vůbec lehké. A také vím, co dokáže strach. A proto si respirátor nasadím tehdy, když přicházím do bezprostředního kontaktu s těmi, u koho vnímám, že se cítí v ohrožení. Paní byla ode mne více jak dva metry, když jsem ji míjela, proto jsem to neudělala. Rozumím jejich strachu, ale nenechám se strachem ovládat.

Takže nyní k tomu radostnějšímu. Jak se žije v Novém Světě?

Není zde snaha a úsilí, těm tu pšenka vážně nekvete, není zde rozdílu mezi prací a jinou činností, jde jen o formu zábavy a kreativního vyjádření. To, co člověka nebaví, nejen že nemusí, ale přímo nesmí dělat.

 Silněji pociťujeme vedení své intuitivní stránky, poznáváme, že se na její vedení můžeme zcela spolehnout. Jistoty, jak jsme je znali, vymizely, stávají se neplatnými a uvolňují místo nové jediné jistotě a tou je bezprostřední poznání.

Pomalu se proměňuje způsob vyživování, ať už se jedná o stravu nebo cokoliv jiného, hlavní je vždy pocit blažené naplněnosti.

Fyzická těla dosahují takového vlivu, který možná znamená úbytek síly fyzické, zato schopnost citlivosti pomáhá vyvarovat se všeho, co tělu škodí a neprospívá.

Všechny tyto změny znamenají odlišný způsob života, je zapotřebí častěji odpočívat, učíme se vyvažovat činnost s nicneděláním. Učíme se soběstačnosti zároveň se spolužitím v harmonii s jinými, okolím a světem.

Potřebujeme říkat pravdu, jednat pravdivě a lež vyciťujeme na míle daleko. Lež je pro nás toxická, působí jako siréna či rudé oslnivé světlo a protože je nám tuze nepříjemná, rádi se jí vyvarujeme.

Nevíme, co bude za chvíli, není zde možné plánovat a vymýšlet, stále jsme vedeni k důvěře ve správnost přítomného okamžiku. V tomto smyslu zde neexistuje čas.  Jsou zde jen chvíle, kdy je ten nejlepší čas na určitou činnost anebo na její část. Vše probíhá v cyklech. Čas je tu jediný a to ten nejlepší…

Nejsme schopni páchat zlo, pro to zde není místo, nepatří tu, neexistuje. Není zde dobrého či špatného jelikož to, co bychom v jednu chvíli označili jako dobré, se za okamžik může jevit jako zlé. Jsou tu esence souznění či nesouznění a to v neustálé proměnlivosti. Je tu jen to, co je naše a to, co patří někomu jinému. Jednoznačně to rozlišíme, protože to, co patří jinému, nám škodí a my už si nechceme ubližovat, tak se o to vůbec nestaráme.

Vnímáme stále hlubší úrovně bytí, díváme se na svět, člověka, situaci a všímáme si, vyciťujeme více rovin, pak nemůžeme situaci posuzovat či odsuzovat, nakonec zůstáváme u mínění, že vše je, jak má být. Nestáváme se tím necity, ač to tak může v očích někoho vypadat, naopak více rovin vnímání nám dává pochopení, proč to je, tak jak to je. Vnímáme celistvým pohledem, tušíme příčiny následků a to nás vede do empatie a pochopení.

Nacházíme se téměř v neustálém příjemném překvapování, co vše je možné. Objevujeme nové barvy, druhy hmyzu, rostlin a to vše je vždy jen okamžikem, kdy víme, že je to nové. Tím, že jsme to objevili, se právě objevené ihned slaďuje s realitou a po chvíli, za den, za nějaký čas to splyne s existencí, jako by to zde bylo od věků. Pak jen my sami víme, že to tady dříve nebylo, ale o tom málokoho přesvědčíme. Ještěže už nemáme tuto potřebu.

Neexistují zde chyby, jen lekce k upevnění nových návyků či spíše nezbytná opakování, abychom nabyli vnitřního poznání a upevnění nezvyklého konání. Není zde ani strach, protože ten znamená lež a pro tu tady není místo.

 

Samozřejmě jsem stále jednou nohou ve starém světě, ale je mi jaksi jasnější a zřetelnější, že nemusím. Děje se to samo, já jsem jen pozorovatel a prožívající. Je docela fascinující sledovat tohle prolínání realit a velmi příjemné to žít. Nová Země je stav mysli, je tu stále, nikdy tomu nebylo jinak, jen například já k ní měla daleko. Někteří už tento stav žijí, jiní se k tomu blíží. S letošním jarem nebo přesněji už od zimního slunovratu, jsem o mnoho blíž a za to jsem moc ráda.

LM